Vánoční rozhovor s vedoucím mužstva Zdeňkem Formánkem

Od roku 2002 je nedílnou součástí futsalového týmu Chrudimi, dříve tedy Era-Packu, později po přejmenování FK. Nejprve v klubu působil jako trenér, 21. sezonu je pak vedoucím mužstva. Řeč je o 64letém Zdeňku Formánkovi.

Přestože jsme dobrými kamarády a zejména poslední dobou jsme spolu dost zažili, ještě nikdy jsem s ním žádný rozhovor neudělal, a to ani v době své novinářské éry. V tento vánoční čas nastala ta pravá chvíle svůj rest napravit.

Na úvod mi prozraďte, jak se tráví Vánoce u Formánků.

Myslím, že je trávíme jako ve většině českých domácností. Před Vánoci je shon kvůli dárkům, pak se těšíme na stromeček a Ježíška, na rozbalování dárků a radost z nich. Na konci Štědrého dne pak vždy hrajeme nějakou hru, třeba Dostihy a sázky, letos to byly karty, klasické Prší. K večeři pak musím mít zásadně kapra.

Teď již k futsalu. Kdy jste v něm začal působit a vzpomenete si ještě vůbec, jak jste se coby známý fotbalový trenér k tomuto sportu dostal?

U futsalu jsem od té chvíle, co Chrudim postoupila do první ligy. Na začátku jsem zde působil společně s Otou Stejskalem jako trenér, po dvou sezonách jsme se rozdělili – on zůstal trenérem a já přešel na pozici vedoucího mužstva. A jak jsem se k futsalu dostal si pamatuji naprosto přesně. Když byla Chrudim ještě ve druhé lize, oslovil mě tehdejší hlavní sponzor Pepa Lörincz, zda bych tým nechtěl trénovat. Jenže já v té době vedl fotbalový klub ve Stolanech, hrající Krajský přebor. To by nešlo skloubit, a tak jsem mu místo sebe doporučil Otu Stejskala, právě končícího svou brankářskou kariéru ve futsalové reprezentaci. On pak přivedl tehdejší Era-Pack z druhé ligy do první a po postupu se mi společně ozvali znovu, zda bych k futsalu nešel. A já už na to tentokráte kývl.

Chrudim vybojovala svůj první mistrovský titul již v sezoně 2003/2004 a vy jste byl u zisku všech patnácti. Jaký byl dle vás nejcennější?

Je to tak, jsem opravdu takový pamětník, který byl u všech titulů, jež Chrudim, ať už pod názvem Era-Pack nebo později pod FK, získala. Samozřejmě nejcennějším asi vždycky bude ten první, naprosto nečekaný. Situace v lize byla tehdy podobná té současné a vždycky, když nějaký nový tým postoupil do první ligy, byla taková předzvěst, že zase po roce sestoupí. Nám se však první rok podařilo skončit na třetím místě, což byl obrovský úspěch. Jenže ve druhé prvoligové sezoně byla naše situace mnohem složitější a situace se vyvinula tak, že jsme málem nepostoupili ani do play off. Aby se tak stalo, museli jsme v posledním zápase základní části bezpodmínečně zvítězit, tuším že v Havlíčkově Brodě. To se nám nakonec podařilo a do vyřazovací části z osmého místa proklouzli. Ve čtvrtfinále jsme však narazili na tehdejšího vládce soutěže, tým Megas Frenštát pod Rožnovem, který v tu dobu kraloval českému futsalu. Nám se ho ale podařilo vyřadit, což by zde bylo na mnohem delší povídání… V semifinále jsme pak přehráli další skvělý mančaft Nejzbach Vysoké Mýto a postoupili do finále, kde jsme už ve dvou zápasech porazili Jistebník a stali se tak poprvé mistry České republiky. Byl to neskutečný zážitek nejen pro nás, ale pro všechny okolo, kdy takto podceňovaný tým dokázal vyhrát ligu.

V Chrudimi jste zažil řadu kvalitních hráčů i trenérů. Na které z nich rád vzpomínáte, a je jedno jestli kvůli svému umu či lidskému charakteru?

Nevím, zda bych to takto dokázal rozdělit, protože většinou ti nejlepší hráči byli zároveň i takoví rabijáci a svým způsobem v dobrém slova smyslu raplové, kteří dokázali přetavit ten svůj um ve vítězství a parádní hru na palubovce. Proto je pro mě strašně těžké někoho takhle vypíchnout, označit. Já obdivuji všechny, které jsem tady za tu dlouhou dobu viděl hrát. Od počátku až do současnosti se jedná o jedny z nejlepších futsalových hráčů, kteří v české lize působili a působí a všichni se nějakým způsobem podíleli a podílí na úspěších chrudimského týmu a vytvořili celkový obraz našeho klubu.

Ve sportu samozřejmě k výhrám patří i prohry. Které z nich vás dodneška tíží na srdci?

Hlavně jsou to asi porážky z mezinárodní scény, kdy jsme sice dobře reprezentovali naši zem, bohužel se nám ale nikdy nepodařilo probojovat se do Final Four, přičemž dvakrát jsme k tomu měli hodně blízko. Nezapomenutelným je pak určitě souboj v Lize mistrů s Kairatem Almaty na chrudimském zimním stadionu, kdy jsme asi ještě čtyřicet vteřin před koncem byli postupujícím týmem, ale nakonec Cacau, který k nám později přišel jako trenér a vlastně nastavil nový styl futsalu a pořádně nám ukázal, jak se futsal má hrát, nás vyřadil. To byla hrozná škoda. Přitom jsme v tom zápase vedli 3:1 a přehrávali soupeře, na jehož straně hráli takoví futsalisté jako třeba zmiňovaný Cacau, Dentinho či trenér Alecio. Kondičním koučem tam byl třeba i Felipe Conde. Ti všichni pak naším klubem prošli, což jen ukazuje, jaký má Chrudim ve světě zvuk. Přitom jsme soutěž hráli s českými hráči, když v té době třeba bratři Marešové, Rešetár, Marek Kopecký a další hráli prim českého futsalu a tvořili opravdu nejvyšší kvalitu. Vrátím se ale na začátek otázky a odpovím, že po této porážce jsme byli všichni hodně smutní, těch čtyřicet vteřin stále mrzí.

Co říkáte na letošní právě probíhající sezonu, před níž došlo v mužstvu k velké turbulenci, přesto tým šlape.

Futsal v Chrudimi určitě nekončí, má tu velkou tradici a úroveň a to ho pořád předurčuje k tomu, aby udával trend českého futsalu. Letošní rok je samozřejmě pro náš tým takový specifický, k čemuž bohužel přispěla smutná věc z konce loňské sezony, kdy Matěj Slováček prodělal zástavu, což ho následně vyřadilo z pokračování v hráčské kariéře. Jsem přesvědčený, že kdyby dnes naskočil do hry, tak by nikdo nepoznal, že nějaký čas netrénuje a kvůli zdravotním potížím nesmí hrát. Tato situace ale vlastně vytvořila možnost, kdy po ukončení angažmá brazilského trenéra Alecia, který dle mého nezvládl nějakým způsobem tlak psychicky, mohl chrudimský tým po dlouhých letech, v nichž se zde vystřídalo několik zahraničních trenérů, opět koučovat Čech. Myslím si, že přístup Matěje k trénování je malinko jiný, zejména se mi líbí, že umí vyhodnotit stav, zda je hráč unavený či ne, což v předchozích letech možná bylo až za hranou. A to dle mého přispívá ke kvalitě našeho týmu, kdy třeba bratři Drozdové jdou z akce do akce a tento přístup kvitují a v jejich hře to přináší větší klid. Tím, že skončila většina Brazilců, to přináší i větší tlak na ostatní hráče. A třeba znovuzapojení Romana Mareše do hry je úžasné, je vidět, že jde o nestárnoucí legendu, která úplně potírá rozumové chápání. Když ho sledujete na palubovce, řekli byste, že jde o mladého kluka, který hraje na plný ceres, což je úžasné.

Přestože již máte důchodový věk, futsalu se stále věnujete na sto procent, k tomu vedete malou živnost a ještě trénujete fotbal v Mikulovicích. Jak to všechno zvládáte?

Ten věk bych asi nepřipomínal, jinak si ale myslím, že už těžko (smích). To, že se pohybuji mezi mladými a výbornými hráči, mě prostě nějak nabíjí a žene k tomu, abych tu s nimi ještě chvíli vydržel, tedy alespoň do té doby, než začnu z důvodu věku dělat chyby anebo na to nebudu stačit. Proto jsem rád, že u toho zatím stále můžu být a vidět ty nové trendy, které teď do futsalu přicházejí. Zažil jsem u tohoto sportu dlouhé roky a celý vývoj, takže mohu nějakým způsobem porovnávat. Třeba současné jednotlivé tréninkové systémy jsou pozoruhodné.

Na závěr mi prozraďte, co byste si přál do nového roku 2025.

Samozřejmě že zdraví pro mě i celou rodinu, protože bez zdraví nejde nic a kdybych nebyl zdravý, tak už bych futsal dávno nemohl dělat. Dále bych přál zdraví všem našim hráčům, poněvadž pokud budeme mít tým zdravý a pohromadě, tak máme šanci se znovu po dvou letech vrátit na mistrovský trůn, což si naše mužstvo letos zaslouží - je to náš cíl. Proto bych si také velmi přál, aby se nám to v roce 2025 podařilo, tu rozhodující fázi play off jsme zvládli a současnou dobrou pohodu, která v našem týmu teď opravdu panuje, jsme zúročili. V neposlední řadě bych si pak přál, aby na naše zápasy stále chodila plná hala, futsal přinášel našim fanouškům radost a byli s našimi výkony spokojeni.

Děkuji za krásný rozhovor, užijte si zbytek svátků a brzy zase na našem milovaném futsale na viděnou.

Autor: Radek Pecina